Navštívit okolí Orlické přehrady byl nápad SLA, nutno podotknouti, že nápad výborný, neřku-li geniální. Za malé pomoci HAM a menší úpravě trasy (čti trasa zcela obráceně), se vše dohodlo a v sobotu jsme mohli vyrazit.
Po nutné ranní kávové občerstvovačce na pumpě (tentokráte v Protivíně), jsme neprotivní a se skvělou náladou vyrazili 2 auty směr Orlík. Nutno říct, že se dámské osazenstvo vezlo, neboť řídili pánové SLA a MICH. Povídání o tom, jak toto vzniklo, když měla řídit HAM, by bylo na další slovovou práci.
Auto jsme chtěli nechat pod přehradou, jenže silniční inženýři mají zrovna žně, takže plán vzal za své už u Smolotel, kde si kaskadérka černá kočka snižovala počet svých životů, ale to se jí ani u jednoho auta nepodařilo. My tedy v autě našeho řidiče SLA dostatečně vylekaly naším pištěním, že ji zajede!!
No nic, zahnout do Solenic pod přehradou nešlo, museli jsme tudíž nechat auto těsně u přehrady (až po té, co jsme museli uhnout najíždějícím lodím).
A co prohlásila PET: jsme na Orlíku, musím vidět sud! Orlík = sud. Tato věta má dokončení na konci celého příběhu.
Slunce svítí, azuro, vyrážíme konečně ze Solenic směr Vyhlídka na Solenickou podkovu. Po krátké chůzi po rovině si prý cestu trochu zkrátíme, když vyběhneme kopec, povídala HAM. Nooo, skepticky jsme se dívali na krpál s kamením, stromy, spadaným listím. No výzva, že???? Asi začnu to slovo časem nesnášet. Krpál se změnil v plazení se po 4 (!) ano, tak příkrý kopec to byl, PET nadává, že si ulomila 2 nehty, jak ryje v zemi, sanitka nikde, vrtulník tu lítá, ale mezi stromy nevidí…no musíme rýt v zemi nehty dál… HAM volá: „Už tam budeme, už vidím nebe“, „No super“, říkám si, „třeba i andělé tam budou“….každopádně tuto „zkratku“ dají jen trénovaní…
Po půl hodině, co jsme se vyškrábali uřícení a hned na začátku túry totálně propocení nahoru, počkali na naše plíce, až nás doženou, hned jsme došli k malému parkovišti, kam si ti leniví břídilové dojedou autem a na vyhlídku si jen odskočí.
Ale ta vyhlídka! Sice XY schodů dolů (ano, opravdu dolů), abyste se dostali na okraj skály. Na skále už sedí maník, vůbec naši hlučnou skupinu nevnímá. Nám tedy poněkud překáží. Jeho ignorace naznala důvodu až když se hnul a vyndal si sluchátka z uší. Pak se tedy uráčil ponechat nám celý útes pro sebe, při odchodu stihl rozlít pivo LIB a za trest nás musel vyfotit. Z vyhlídky se nám moc nechtělo, fotek a selfie není nikdy dost… jenže opodál po nás házela opovržlivé pohledy skupinka náctiletých holek v kraťoučkých crop topech, že už bychom mohli jako vypadnout, beztak jsme trapný…
Než jsme se vyšplhali zase všichni zpět nad schody, už PET zase navazovala známosti s kolemjdoucími pány, čekajícími na své koroptvičky…
Dál cesta utíkala celkem poklidně, byla značená barevnými fáborky, ten SLA se tedy činil, jen co je pravda. Cesta nás vedla na zříceninu hradu Vrškamýk. Jak romantické to místo. Sice se tam nesmí, vede tam most, na který je vstup zakázán z důvodu havarijního stavu, jenže tento nápis je pro nás jak červený hadr na „bejka“… pěkně se po něm šlo…
Máme nádherné fotky s ruinami za zády, po té, co dotyční pochopí, že mají jít fotit mě a ne že chci fotit já je… Posilnili jsme se v pergole, MICH si vzal na památku hřebík z mostu, pod hradem SLA pasoval MICH turistickou holí do stavu… vlastně nevím jakého … asi rytířského…
U Kamýku nad Vltavou se jsme si pohráli na dětském hřišti, vyzkoušeli nosnost houpaček, HAM musela několikrát projít labyrint.. a šlo se dál do Kamýku. Šli jsme kolem tenisových kurtů, kde se hrál turnaj s asi 5 (slovi pěti) přihlížejícími. PET potichu pronesla, že u těch odpalů vůbec nehekají… takže co asi nenapadlo MICH? Pěkně nahlas (chlap jak hora opravdu nahlas umí) milým tenistům předvedl, jak se u odpalu heká…asi už to někde viděl, či co… ale oni ho napodobit neuměli—uh… ááách, uuhh
Zasedli jsme na venkovní terase místní restaurace, MICH si objednal lungo znakovou řečí (jsme netušili, že to taky umí), posilnili jsme se pivem a kráčeli dál, směr náš třetí cílový bod – rozhledna Milada. Po cestě jsme uprostřed lesa našli pohár Třince, tak ho SLA mohl konečně zvednout nad hlavu… no samovar v perfektním stavu byste uprostřed lesa opravdu nehledali… asi ruští či ukrajinští bratři zapomněli…
A zase krpál, a dolů, a nahoru, a dolů… celkově hodinky (ne my) spočetly, že jsme měli převýšení 1400m… každopádně Milada byla na dohled. S nostalgií jsme se podívali na protější břeh Vltavy, kde jsme se ráno se solenickou podkovou fotili ze skály.
Jenže problém. Milada je krásná, nová, dřevěná rozhledna. U Milady je kiosek. Celkem slušně zásobený, pěkné prostředí, což o to. ALE! Neumí udělat latté. Jako fakt? Oni tam neumí latté????? HAM to nemohla rozdýchat, PET jí pomohla… dostat obsluhu do úzkých. Pan Procházka (jak jsme se později po seznámení dozvěděli), zde jen zaskakuje, vůbec tam vlastně nepatří a cosi kamsi. Nezajímá! Neumí latté! Kiosek patří jeho tetě a on tu vlastně vůbec nechce být. No seznámil se s námi, i ostatní návštěvníci kiosku a Milady si dostatečně klepali na čelo. Joo a měli vtipně označené záchody – dámy byly podle toho francouzského auta, jak má znak stejný, když spojíte oba palce a oba ukazováčky… a pánský byl označen znakem pánského přirození… s PET jsme navštívily ten pánský, samozřejmě…..poté, co mi po cestě vysvětlila výhody návštěv pánských záchodů už nebudu chodit jinam….
Poslední společné foto … a přichází na scénu sud! Orlík a sud přece, to říkala PET hned na začátku. Sud byl, naštěstí, bez mrtvoly a celkem čistý. A světe div se, HAM se zase dostalo latté. Tetička naučila pikolíka latté udělat a HAM ho dostala zadarmo. No, panečku, musí se to umět.
Zdar výletu 😊
Autor: LIB
